Jdi na obsah Jdi na menu
 


PAUL BRUNTON - Skrytá nauka za jógou

27. 9. 2007

Nyní musíme přistoupit k nejobtížnějšímu stupni našeho zkoumání onoho pochodu, kterým vnímáme zevní předměty, to jest, ke zkoumání povahy lidské zkušenosti zevního světa. Musíme v tomto zkoumání přes všechny jeho obtíže vytrvale pokračovat, neboť svět se stále před nás staví a tiše si žádá přiměřené pochopení své přirozenosti.

Obrazek

 

Na svět nebo na cokoliv ve světě nemůžeme myslit jinak, než jako na existující v prostoru a čase. Jak bylo ukázáno, je to tím, že mysl sama hraje nejdůležitější úlohu v určení, jak budeme svět vidět, nutíc nás vidět jej v mezích oddělených a posloupných představ. Proto indičtí mudrci říkali, že myšlení samo o sobě nemůže postihnout skutečnost nebo podstatu světa a pozorovat ji. Vědci, kteří stanovili teorii relativity a teorii kvantovou, se nyní ocitli v témže postavení. Přiznali, že je nemožné postihovat a pozorovat jemnější jevy Přírody, aniž by do nich rušivě zasáhli již při samém pochodu pozorování. Jakmile vědecké bádání vniklo do tajemného subatomického světa elektronů, neutronů a protonů, muselo uznat, že pozorovatel sám hraje úlohu v určování pozorovaných jevů.

Co přímo vidíme jako zevní věc, je ve skutečnosti mentální obraz. Věda si to pomalu počíná uvědomovat. Například starší vědecké teorie o optickém klamu ho prohlašovaly za jev čistě fyzický a přičítaly ho jakémusi fyziologickému podráždění sítnice nebo poruše očních svalů, ale novější teorie uznávají při něm i určitou mentální složku. Hmota již dále není vším, na čem záleží! Starší teorie považovaly iluzi za bezvýznamnou abnormalitu, zatímco novější zkoumání zjišťuje, že je od počátku do konce úzce spojena s pochodem vnímání.

Zaměňovat tělesnou strukturu za nehmotné vědomí a upadat do staré léčky – považovat totiž hmotný mozek za tajemství mysli – jsou přirozené a prominutelné omyly nepřemýšlivých, nepoučených a filozoficky prostoduchých lidí, kteří se odvracejí znechuceni při první zmínce o této mentalistické nauce. To, že věc, které je možné se dotknout, kterou je možné vidět a ochutnat, je tak vnitřní vůči mysli, jako je zevní vůči tělu, a že samotné tělo je právě tak vnitřní vůči mysli, to dráždí jejich praktický rozum. Pouze nejhlubší uvažování může odhalit, že vjemy odvozené ze samotného lidského těla jsou stejně tak objektivní jako vjemy odvozené z plnicích per, protože je může pozorovat mysl, subjekt. A tak druhá myšlenka vyvrací to, co tvrdí první dojem.

Bylo by však naprostým omylem domnívat se, že toto učení na nás žádá, abychom věřili, že viditelné objekty nevidíme vně svého těla; že tyto objekty, protože je popisuje jako mentální vjemy, musí být umístěny někde uvnitř našeho těla, a že lesknoucí se okno, před kterým sedíme, není blíže než třpytící se hvězda tam v dáli. Pokoušet se umístit dům dovnitř lidské lebky je marnou snahou těch, kteří nepochopili tuto nauku, která, což ani není třeba říkat, v žádném případě neprohlašuje takový nesmysl. Žádný hmotný předmět takovéto velikosti by nemohl existovat uvnitř hmotné hlavy člověka. Takovéto nemožné a pravdě nepodobné názory patří do zápisů z blázince, a ne do spisů skryté filozofie Indie. Ta důrazně prohlašuje, že předměty, jako domy a stromy, vidíme vně svých těl a rozhodně ne uvnitř nich a že bez nejmenších pochyb je všechny vidíme v určité vzdálenosti od sebe, právě tak jako jeden od druhého. Tvrdí, že nelze říci, že tyto předměty vidíme v určité vzdálenosti od samotné mysli, protože vjemy předmětů jsou čistě mentální a mysl není možné jakkoli prostorově umístit.

Představa, že existence těla je oddělena od mysli, od vědomí, je obvyklý klam, udržovaný materialisty. Přisuzovat tělu vlastnosti, které patří mysli, znamená nesprávně vykládat veškerou zkušenost. Nesmíme se dopouštět té chyby, abychom si uvědomovali vnější objekty jako mentální, ale vlastní tělo jako hmotné. Takovéto rozlišování by bylo nelogické a neomluvitelné. Lze-li říci, že všechno je poznáváno myslí, je to pravda nejen o všech zevních předmětech, ale také o našem vlastním těle, s jeho hlavou, rukama, trupem a nohama. Ty také poznáváme pouze mentálně. Nic neodůvodňuje domněnku, že patří do jiné třídy než zevní předměty. Proto musíme hledět na tělo stejně, jako hledíme na všechny ostatní předměty, a považovat své uvědomování si těla výhradně za uvědomování si myšlenky.

Rovněž nesmíme dělat tu chybu, kterou dělá mnoho začátečníků při tomto studiu, jakož i mnoho kritiků, kteří jím pohrdají, když si představují, že lidské tělo poznáváme jenom prostřednictvím těla, ačkoli všechny předměty vně těla poznáváme mentálně. Naše tělo se svými pěti smyslovými nástroji, okem, uchem, nosem, jazykem a kůží, existuje přesně stejným způsobem jako cihlová zeď, pokud existuje jako objekt ve vědomí. Jsme si vědomi smyslových ústrojí, protože si uvědomujeme vjemy odvozené od nich, a ne jinak. Protože tělo má určitý tvar, velikost, barvu a tak dále, které poznáváme myslí, je celé – i s fyzickým mozkem – právě tak uvnitř mysli. Jsme právě tak závislí na mysli pro uvědomování si jeho existence, jako jsme na ní závislí pro uvědomování si cihlové zdi.

Faktem je, že většina lidí si plete svou pokožku se svou myslí. Nechápou, že vzdálenost mezi povrchem jejich těla a nejbližší věcí rozhodně není vzdáleností mezi touto věcí a jejich myslí. Hlavním omylem je zaměňovat mimotělesnou existenci za existenci mimomentální. Mysl bezděčně promítá své vjemy do prostoru a pak se dívá na věci, které sama vytváří.

Shrňme tyto vývody a podívejme se analyticky a ostře kriticky na ono slovo „zevní”. Nikdy nikdo neviděl předmět vně mysli, nýbrž pouze vně těla. Jestliže ponecháme praktické stanovisko stranou a mluvíme filozoficky, je chybné mluvit o „zevních” předmětech, protože i tělo konec-konců známe jako myšlenku a je proto mentální; nic tedy není skutečně zevní. Mluvit o nějakém předmětu, jako by byl vně těla, znamená mluvit o něm, jako by byl vně myšlenky, to jest, mimo mentální věc, tedy mimo mysl – což není možné. Ten, kdo používá slovo „zevní”, měl by blíže udat, zda míní zevní vůči tělu nebo vůči mysli. Jestliže totiž míní zevní vůči tělu, pak jsme již ukázali, že tělo samo je vnitřní vůči mysli, takže předměty musí rovněž být vnitřní vůči mysli. A jestliže míní zevní vůči mysli, pak pojmy „uvnitř” nebo „zevně” jsou zcela nepoužitelné. Chceme-li být přesní, nemůžeme říkat, že něco je zevní; můžeme pouze říci, že to existuje. Slovo zevní má svůj vlastní protiklad. Náleží do iracionálního a pověrečného žargonu.

Od prvních počátků vědomí je každý předmět neustále předváděn mysli, jako by byl čímsi odděleným a nezávislým. My nejen poznáváme nějakou věc, ale poznáváme ji jako věc, která má určitý tvar a velikost a nalézá se v určité vzdálenosti od našeho těla a od jiných věcí. Poznáváme, že existuje v prostoru. Vidíme ji prostorově. Máme zakořeněné přesvědčení, že například stěna, kterou vidíme, je umístěna venku v prostoru, a cítíme, že se nesmíme vzdát tohoto přesvědčení, abychom neztratili zdravý rozum.

Musíme se však postavit tváří v tvář zvláštnímu problému. Jestliže nemůže vystoupit žádný smyslový vjem mimo obvod těla, protože se o každém vjemu předpokládá, že je vnitřním výsledkem práce tělesných smyslových ústrojí, proč tedy vnímáme konečnou myšlenku jako tvar rozprostírající se v prostoru? Všechny předměty, o nichž se říká, že jsou zevní, stojí ve vzájemném prostorovém vztahu. Ale jak si můžeme myslet, že naše představy o nich, které jsou zřejmě vším, co známe, mají polohu v prostoru? Jestliže bylo ukázáno, že naše myšlenky nebo pozorování těchto předmětů jsou skutečně naše zkušenosti o nich, čím to je, že právě táž zkušenost odporuje našemu rozumovému uvažování, neboť odhaluje předměty, jako by stály zcela oddělené od těla a mimo ně? Jak se nám může jevit představa, o níž se říká, že je vnitřní, jako předmět, který je zevní a který má prostorové charakteristiky? Jak mohou barvy přijímat tvary samostatných zevních věcí, když je o nich vědecky dokázáno, že jsou to optické interpretace uvnitř očí? Krátce řečeno, je záhadou, jak vysvětlit přeměnu čistě mentální zkušenosti ve zkušenost zdánlivě oddělenou a samostatnou, a promítání čistě vnitřní zkušenosti do vnější zkušenosti.

Abychom trochu osvětlili odpovědi na tyto otázky, musíme provést delší vědecké zkoumání určitých aspektů pochodů odehrávajících se při vnímání věcí prostřednictvím smyslů. Existuje určitá anomální činnost smyslů, která se nezdá důležitou, je-li posuzována z praktického hlediska, která však poskytuje opravdu jedinečný materiál, umožňující přístup k hlubšímu chápání postavení, které zaujímají smysly a mysl při pozorování světa. Ony zvláštní omyly smyslů, které nazýváme iluzí, a ony tajemné poruchy mysli, které nazýváme halucinací, poskytují zajímavou ukázku principu, jehož závažnou důležitost nevědecká nebo nefilozofická mysl obvykle přehlíží. Bylo by omylem podceňovat jejich poučnou hodnotu kvůli jejich praktické podružností.

Zkušenost iluze má jisté společné prvky se stálou a obvyklou zkušeností, ačkoliv se zdá, že se jí cynicky vysmívá. Psychologická činnost vnímání je v obou, i když příčiny jsou rozdílné. Pochod, kterým si uvědomujeme iluzi, se nemůže lišit od pochodu, kterým si uvědomujeme kteroukoli běžnou věc. Jako činnost vědomí jsou oba pochody opravdu totožné, třebaže se o jednom říká, že je klamný, a o druhém, že je správný.

Věda shledala, že studium abnormálních pochodů vrhá nové světlo na pochody normální. Poruchy psychického procesu a vady fyziologického mechanismu odhalují někdy cenná vodítka k práci obou, anebo potvrzují výsledky, získané dříve vědeckým zkoumáním a ryzí úvahou. A tak, když je mechanismus vnímání porušen, jako při iluzích, a fyzický podnět je nesprávně vykládán, obdržíme letmý pohled na to, jak tento mechanismus vlastně pracuje. Pečlivý a systematický rozbor těchto abnormálních zkušeností poskytuje cenné ukazatele, které usnadní pochopení spletitých pochodů vnímání a jasněji osvětlí úlohu pozorující mysli, pozorujících smyslů a pozorovaného předmětu. Proto má iluze svou vědeckou cenu, neboť nám velmi pomáhá při vysvětlování smyslové zkušenosti.

Řečtí intelektuálové, jako Aristoteles, byli znepokojeni tím, jak snadno mohou být lidé klamáni svými smysly; indičtí mudrci, jako Gaudapada, nejen že si všimli tohoto faktu, ale dovedli své zkoumání až k nejzazší možné mezi. Znepokojovali se totiž tím, jak snadno mohou být lidé klamáni svou myslí. Plné pochopení důsledků jevů iluze – jejichž zkoumání se předpokládá u každé filozofie, hodné toho jména – vyžaduje zjemnělou bystrost chápání, jakou jen zřídka nacházíme u západních lidí. Filozofické úspěchy západních lidí, i když imponující, jsou překonány lidmi Orientu, jejich vyšším stupněm metafyzické pronikavosti. Některé původní filozofické pojmy se v západní literatuře vůbec nevyskytují nebo přinejlepším ne v tak rozvinuté formě jako na Východě. Je to Indie, která zplodila poměrně nejvíce těch lidí, jejichž ostrost soustředění a jemnost myšlenky se spojila s podivuhodným ovládáním žádostí a sobectví, které by jinak zeslabovaly jejich snahu zabývat se filozofií. Indičtí mudrci pečlivě zkoumali každý aspekt iluze a halucinace, neboť měli vědecky zaměřenou mysl a nepřijímali nic, dokud to dokonale neprozkoumali a neověřili. Naneštěstí mudrci zmizeli, jejich vědění se většinou ztratilo a indická filozofie během staletí zdegenerovala v neplodné blábolivé diskuse, kterými se stala i v jiných zemích.

Iluze jsou spojovány se zvláštním činitelem při vnímání, který mohl již dávno uvést bádající západní mysli na správnou cestu, která by je dovedla k psychologické pravdě, neboť toho si již před tisíci lety povšimli indičtí mudrci a hluboce o něm uvažovali. Jeho důležitosti však nebyla na Západě věnována náležitá pozornost. Tímto činitelem je fakt, že si všimneme jenom toho, čemu věnujeme svou pozornost, že z množství sítnicových vjemů nevědomky vybíráme jen ty, které nás zajímají. Můžeme doma číst knihu; nebo můžeme být v kanceláři při práci, která nás hluboce zajímá nebo je velice důležitá. Hodiny třeba dvakráte bijí a my si ani nevzpomeneme, že jsme slyšeli jejich zvuk, prostě proto, že naše pozornost byla vysoce soustředěna na čtení nebo na práci. Dojmy opravdu působí na smyslové ústrojí, zvukové vlny narážejí na bubínky zdravých uší, ale následkem odvrácené pozornosti tyto zvuky nevnímáme, i když je jiní slyší. Nebo jdeme po ulici a přítel, který nás potká, pozdraví. Jsme-li však ponořeni do hluboké úvahy, nevidíme ho a neodpovíme na jeho pozdrav. Vidíme spíše to, co hledáme, než to, na co se díváme. Vědomí klesá do nejasnosti nebo až do nicoty tam, kde nevěnujeme pozornost tomu, co vidíme, zatímco naopak živě osvětluje předmět, na nějž bylo myšlení upřeno s plnou pozorností.

Když děláme nějakou práci tak soustředěně, že zaujme naše vědomí do té míry, že vyloučí vše ostatní, mohou se přihodit události nebo předměty mohou být předváděny našemu zraku, a přece uniknou naší pozornosti a přejdou nepovšimnuty. Zůstávají mimo pole vědomí, třebaže jsou v poli smyslových vjemů. To, co ovládá mysl, diktuje, co máme vnímat. To je jedna poučka, kterou si musíme pamatovat. Je-li pozornost smyslových schopností zaujata představami vnitřního snění, je cesta k jejich zevní činnosti zablokována. To prakticky dokazují jogíni, kteří jsou plně ponořeni do stavu transu nebo kómatu a jsou pak nevnímaví nebo necitliví vůči bolesti, jsou-li říznuti nožem nebo pohřbeni do země. Mentální činitel pozornosti hraje mocnou úlohu při určování obsahu našeho vnímání. Čím více je mysl upřena na tělesné poranění, tím je bolest intenzivnější a nesnesitelnější a naopak, čím více je mysl zaujata jinou událostí, tím méně je poranění pociťováno. Když se myšlení unaví nebo je zcela odtaženo, můžeme být slepí k tomu, co máme právě před očima.

Už tento neobyčejný fakt sám by měl být jasným upozorněním na to, že činnost mysli něco přidává a něco ubírá při tvoření světa, který pozorujeme. Měl by být výstrahou, že mentální činitel nemůže být vyloučen z žádného rozumného vysvětlení zkušenosti smyslů. Jestliže nespolupracuje mysl se smysly, nenastane žádná vědomá zkušenost žádného zevního předmětu, byť byly fyzické podmínky splněny sebelépe; jestliže spolupracuje nedokonale, bude zkušenost poměrně málo jasná a slabší. Je těžké uvědomit si stupeň mentálního zasahování, když není za našeho normálního stavu patrný. Můžeme si ho však uvědomit při pozorování abnormálních zkušeností a neobvyklých událostí, které způsobují jakousi trhlinu v roušce zahalující vnímání. Bylo již zdůrazněno, že psychologicky je omylem oddělovat iluze od přijatých faktů běžného života. Analytickým studiem těchto výjimečných odchylek od obvyklého běhu přírody získáváme nové znalosti o tom, čím onen běh skutečně je. I když je iluze klamným smyslovým vjemem, je přece jenom vjemem, nechť vzniká jakkoli.

Uvažujme nejprve o druhu těchto iluzí, které se týkají přírody. Nejjednodušší úvaha o této otázce přináší překvapující objev. Vezměte například prostou židli, na níž sedíte. Je to pevný tvrdý předmět, který můžete nahmatat, zhotovený z přírodní hmotné substance nazvané dřevo. To je z vašeho stanoviska pravda o této židli. Jděte však do vědcovy laboratoře! Nechť vezme kousek onoho dřeva, z něhož je vaše židle vyrobena, a podrobí jej důkladnému analytickému zkoumání. Postupně jej zredukuje na molekuly, atomy, elektrony, protony a neutrony. Nakonec vám řekne, že dřevo se neskládá z ničeho pevnějšího než z řady elektrických záření, neboli prostě řečeno z elektřiny. Ale přes takovéto odborné poučení a v rozporu s tím, co vám říká nevyvratitelný rozum, bude vám vašich pět smyslů dále předvádět dřevo jako něco velmi hmotného, něco zcela odlišného od všeho, co si můžete představit jako elektrickou energii.

Neznamená to, že zažíváte úžasnou iluzi, která je podivnější než jakýkoli kouzelníkův kousek? Vlastně celá planeta nám nabízí pozoruhodný příklad velkého množství pevných, kapalných a plynných látek, které ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají, neboť jestliže vědecké zkoumání neklame samo sebe, jsou ony látky vířící proudy elektrické energie, to znamená, že mohutné hory, tekoucí řeky, dmoucí se moře a zelená pole nejsou ve skutečnosti utvářeny tak, jak je vidíme. Jejich existence je zcela nepopíratelná, ale jejich vzhled jako „kusů hmoty” je v základě klamný.

Studium moderní vědecké geografie odhaluje neobyčejný fakt, že miliony lidí chodí po této zeměkouli skutečně hlavou dolů a jejich nohy k zemi spíše lnou než na ní spočívají. Takovéto tvrzení, vzaté tak, jak je uvedené na tištěných stránkách, je tak překvapující, že tak zvaný zdravý rozum, v případě, že je běžným laickým názorem, tomu odmítá věřit, ačkoli přijetí dokázaného faktu – že naše planeta je kulatá – neponechává nám jinou možnost, než přijmout tento nález, který však tak velice odporuje tomu, co nám říkají oči. Kdo by kdy znal tento fakt, kdyby jej vědci nebyli zjistili stálým zkoumáním a tak objevili, že běžný názor o vztahu lidského těla k zemskému povrchu je naprosto klamný? Tento jednoduchý názorný příklad nám pomůže pochopit, proč jsou pro filozofii nezpůsobilí lidé, kteří trvají na svědectví svých bezprostředních smyslových dojmů jako jedině pravdivých.

Když nízko nad horizontem vychází rudě zářící měsíc v úplňku, zdá se být velký jako ohromné kolo od vozu. Pozorujte však tento měsíc, když ho máte nad hlavou a uvidíte, že se smrštil na velikost mince. Který z těchto jevů máte považovat za správný? Svým očím nemůžete dávat vinu, protože v obou případech zaznamenává sítnice naprosto přesný obraz. Příčina tohoto rozdílu je v tom, že nevědomky měříte náhle vycházející měsíc stejným měřítkem, kterým obvykle měříváte vrchy, stromy, budovy nebo jiné objekty na obzoru, kdežto při měření objektů daleko nad hlavou používáte obvykle jiného měřítka. A tak, slunce zapadající za známým košatým stromem se bude jevit ohromně zvětšené, protože vyplňuje prostor, který zaujímají větve. Z ustáleného zvyku zavádíte falešné měřítko vnímání a pak podle něho posuzujete velikost slunce nebo měsíce. Ale kde opravdu dochází k tomuto omylu? Není ani v objektu ani ve vašich očích. Může vzniknout jedině ve vaší mysli, neboť je to chyba interpretace, to jest, mentální činnosti. Zdánlivé zvětšení slunce nebo měsíce je jedině ve vaší představě.

Pohleďte na krajinu rozprostírající se ráno před vámi. Možná, že vaše oči v pozadí neuvidí nic více, nežli hustou mlhu, která plní obzor. Vyfotografujte tuto mlhu na speciální desku, citlivou na ultračervené paprsky. Kamera pak zachytí to, co pouhé oko zachytit nemůže, neboť zaznamená věrně obraz pohoří vzdáleného dvacet mil, které není dosud vidět. Podobně odhalí citlivý spektroskop a fotografická deska existenci hvězd ve zdánlivě prázdném prostoru i tam, kde silný dalekohled je neodhaluje. Fakt, že takovéto přirozené iluze existují a jsou možné, je sám kritikou naší znalosti světa a její pravoplatnosti. Jestliže nás smysly mohou klamat v těchto případech, není pravděpodobné, že nás mohou klamat i v jiných, kterých si nevšimneme? Tyto příklady by pro nás měly být důvodem, abychom tolik nedůvěřovali svým smyslům – neboť na ně nemůžeme přímo svalovat vinu za tyto omyly – ale spíše své interpretaci zpráv smyslů.

Ano, smysly nás mohou klamat. Pozorovatel v rychle klesajícím letadle opravdu vidí, že se země rychle zvedá, a cestující v rychlíku skutečně vidí, že telegrafní tyče se pohybují kolem něho. To jsou optické klamy. Pomáhají nám však ujasnit si, jak pochod vidění opravdu probíhá. Ukazují totiž na usuzovací prvek, to jest, na mentální spolupůsobení v tom, co se jeví jako konečná zpráva smyslů.

Proč se zdá posledních sto metrů čtyřkilometrové procházky mnohem delší než prvních sto metrů, když vjemy, zrakové i hmatové, jsou stále tytéž jako dříve a stále stejně správné? Odpovědí je, že unavené svaly daly podnět k odlišným řadám přehnaných vjemů, které vytvářejí představy zvětšeného pohybu a prodlouženého trvání. Nesmíme zapomínat, že vjemy jsou mentální.

Vstupte do místnosti, která byla poněkud zatemněna, a nechejte dopadat světlo malým okénkem na zelený kabát. Podívejte se na něj kouskem červeného skla. Budete možná překvapeni, když objevíte, že se jeví jako černý. Pohlédněte pak na červený kus oděvu modrým sklem a bude se zdát také černý. Použijte zelenou žárovku a podívejte se prostým okem na modrý kabát. Bude se rovněž jevit jako černý! Nebo použijte červenou žárovku a podívejte se na svazek žlutých petrklíčů. Květiny budou vypadat podivně, neboť se budou jevit červené. Je všeobecně známo, že některé odstíny látky, které při denním světle vypadají zelené, mění při umělém světle svou barvu v hnědou. Jedovatá droga, santonin, použitá v určité dávce působí, že se mnohé věci jeví jako žluté. Takové optické klamy vám jasně prozrazují, že musíte být připraveni přinejmenším nedůvěřovat nikoli vašim smyslům, nýbrž jejich činnosti, protože tyto smysly nejsou schopny pracovat bez mysli.

Když se chvíli díváte na kousek zelené látky a pak se podíváte na šedivě zbarvenou látku, bude se vám jevit s růžovočerveným nádechem. Smyslové vjemy šedé barvy se nemohly změnit. Omyl vzniká tím, že mysl je špatně interpretuje, poněvadž nové vjemy jsou ve vztahu k předchozím jevům a jsou jimi ovlivněny, neboť při tvoření představ o vjemech působí mysl na to, co přijímá.

Vidíte nádhernou duhu, klenoucí se od země k nebesům. Ale pilot letadla, které letí skrze ni, nevidí vůbec nic. To je jasný příklad relativity!

Půvabné barvy, které barví oblohu za svítání nebo při západu slunce, vznikají částečným vlivem vznášejícího se prachu a par rozptýlených ve vzduchu. Vy však nevidíte ani prach, ani páru a přenášíte zabarvení na prostor, který vyplňují. Jsou-li dešťové kapky dosti veliké, aby mohly lámat světlo do spektra, vidíme překrásnou duhu. Jsou-li shromážděny jako masivní mraky, jsou zářivě bílé, když odrážejí sluneční paprsky do vašich očí, ale jsou smutně šedé nebo černé, když jsou umístěny tak, že je odrážet nemohou. Při všech těchto změnách barevných hávů a ponurých závojů, světlo samozřejmě nemění svou vlastní povahu; zůstává jedním a tímtéž, ale pouze se jeví různě různým pozorovatelům v různých dobách. Ohromná klenba nebes je tedy často gigantickým barevným přeludem, který učí nevšímavé lidské mysli, aby byly opatrné při posuzování toho, co vidí, aby uvažovaly o relativnosti všech věcí a pochopily veliký rozdíl mezi zdáním a bytím.

Podívejte se do sklenice čisté vody! Vaše oči vám říkají, že voda je zcela čistá. Zkoumejte ji pod mikroskopem a uvidíte, že se hemží nesčetnými mikroskopickými živočichy. Salát může být řádně vyprán a vypadá vábně čistý, avšak mikroskop opět zjistí, že je plný baktérií. V obou případech vám pouhé smysly nejen nesdělí pravdu, ale přímo vás svedou k iluzi.

Když zčásti ponoříte tyčinku do skleněné nádoby s vodou, bude se tyčinka zdát ohnutá v místě, kde se dotýká hladiny, takže ponořená část se bude zdát nadzvednuta ze svého přímého směru. Zde podává zraková zkušenost naprosto nepřesnou zprávu o tvaru tyčinky a bude ji takto podávat, nechť jsou vaše oči jakkoli dokonalé a nechť se na tyčinku podíváte kdykoli.

Vezměme dřevěnou telegrafní tyč. Měřením zjistíme, že je dlouhá čtyřicet stop. Odstoupíme-li od ní na nějakou vzdálenost, shledáme, že se nám jeví o něco menší. Jdeme-li dále týmž směrem a opět se na ni podíváme, zmenšila se její výška na pouhých několik stop. Je tato hůlka, kterou nyní vidíme, onou telegrafní tyčí? Je to ten předmět, který byl jasně a přesvědčivě čtyřicet stop dlouhý, když jsme jej měřili? Zdá se, že tyč má tři různé výšky. Která z nich představuje tu pravou od oněch zdánlivých? Jestliže odpovíme, že naměřené číslo je jedině správné, pak musíme vysvětlit, proč měřítko má mít přednost před člověkem a proč matematický pojem, a to je představa „čtyřicet stop”, má být oprávněn k tomu, aby měl přednost před představou „čtyři stopy”, která vznikne, když stojíme ve větší vzdálenosti. Ale to není vše, neboť bychom měli také vysvětlit, proč míře, která je pouze kusem dřeva, má být přiřčena určitost délky, když délka je tak nejistá u telegrafní tyče, která je také kusem dřeva. Je totiž zřejmé, že ať stojíme přímo u tyče nebo u míry, nebo stojíme ve vzdálenosti 100 yardů od nich, vidíme předmět v obou případech pouze tak, jak se nám jeví.

Tento bod byl podrobně zpracován v naší vědecké analýze relativity v jedné z předchozích kapitol. Vyvolává vážné a překvapující otázky. Je telegrafní tyč jedna věc a to, co z ní vidíme, věc druhá? Vidíme věci takové, jaké skutečně jsou, nebo jen tak, jak se nám jeví? Jestliže platí druhá možnost, jsme odsouzeni vnímat pouze jevy a nikdy jejich skutečnost? Odpovědi na tyto otázky se začnou nyní objevovat během našeho studia o pochodu vnímání. Začínáme již chápat, že to, co skutečně vidíme, jsou představy vytvořené naší vlastní myslí. Ať již jsou tvořeny podvědomě nebo vědomě, nejsou stále ničím jiným než mentálními představami, myšlenkami. Všechny jevy telegrafní tyče nebo míry jsou pouze odhaleními naší mysli. Vidíme své myšlenky o věcech, nikoli věci samy. Otázka, co je skutečnost za těmito jevy, co je skutečný předmět, který dává vzniknout myšlenkám o sobě, je příliš pokročilá, než aby o ní mohlo být pojednáváno zde a budeme o ní uvažovat později.

Co je pravdivé o zraku, může být pravdivé také o ostatních smyslech. Existují například klamy hmatu. Vezměte tři nádoby s vodou, značně studenou, vlažnou a tak horkou, jak jen možno snést. Ponořte levou ruku do horké vody a současně pravou do studené vody. Nechejte obě ruce ponořeny dvě až tři minuty. Potom je rychle vytáhněte, setřeste kapky a ponořte obě ruce do vody vlažné. Voda se bude zdát levé ruce studenou, ale pravé ruce teplou. Hmatový vjem jednoho údu bude odporovat vjemu druhého, neboť odlišně odhadne teplotu téže vody. Že tatáž voda je jak horká, tak studená, není pouze jasným rozporem mezi smyslovými zprávami, ale i překvapující objasnění, že přítomné vjemy jsou závislé na vjemech předchozích a že to, co právě pociťujeme, je částečně promítáním paměti z minulé zkušenosti.

Nechejte lopatu venku přes mrazivou noc a ráno ji zvedněte! Dřevěná násada bude trochu chladit, ale kovová část bude pociťována jako velmi studená. Hmat tedy konstatuje překvapující rozdíl teploty obou částí téže lopaty. Změřte však jejich teplotu teploměrem a shledáte, že obě mají úplně stejný stupeň chladu! Tolik na ukázku, jak je nebezpečné důvěřovat správnosti toho, co skutečně zakoušíme.


http://www.irisrr.cz/nakladatelstvi.htm