Jdi na obsah Jdi na menu
 


Putující vědomí

16. 8. 2008
Impulsem k vědeckému zkoumání jevu „putujícího vědomí“ se stala šokující příhoda, kterou v nemocnici zažil jeden z pacientů soukromé kliniky v Londýně. Možná by se nic nestalo, kdyby jím nebyl slavný kardiolog profesor Christian Barnard, muž který poprvé v historii medicíny transplantoval srdce. Co se mu vlastně stalo?


V polovině roku 1982 ležel Bernard v Londýnské nemocnici, po prudkém zánětu jater. Bylo už devět hodin večer, když do jeho pokoje (plně osvětleného) vešla nějaká žena. Položila mu ruku na prsa a začala ho masírovat. Byla velmi bledá, štíhlá a měla šedé oči a vlasy. Když byl tlak jejích rukou příliš silný, chytil ji za zápěstí a mírně je od sebe odsunul a zjistil, že její ruce byly lehké jako pírko. Poté se žena vznesla do vzduchu a odletěla oknem pryč. Šokovaný Bernard stiskl zvonek, aby přivolal ošetřovatelku. Ta přišla až po delší chvíli s omluvou, že slyšela zvonek právě tehdy, když umírala jedna pacientka. Bernard vzpomíná: „Když jsem požádal ošetřovatelku, aby mi popsala vzhled mrtvé, s největším překvapením jsem od ní slyšel, že byla štíhlá, měla šedé oči a šedé vlasy“. Viděl jsem tedy přízrak této ženy, když odcházela do „záhrobí“!



Bernard svědčil před kamerami. Po odchodu z nemocnice důkladně prozkoumal všechny okolnosti této neobyčejné události a s celou vážností a zodpovědností všechno potvrdil před televizními kamerami a i na stránkách nejvýznamnějších lékařských a vědeckých časopisů světa, přestože si uvědomoval, že riskuje celou svoji kariéru kardiochirurga. Ale právě přiznání Barnarda přivedlo laureáta Nobelovy ceny fyziologa sira Johna Ecclesa k tomu, aby začal vědecky zkoumat „putující vědomí“. Ten vycházel z předpokladu, že bioenergie člověka nemůže zaniknout. Musí se někam „podít“, ve smyslu zásady, že v přírodě se nic neztrácí a že množství energie zůstává vždy stejné. Otázkou však je, zda energie našeho vědomí zůstává po smrti organismu vcelku nebo putuje po vesmíru roztroušená na částečky. Překvapující je i to, proč něco, co existuje ve formě životní (živé) energie, je nepostřehnutelné pro fyzikální vědy. Teoreticky problém vyřešil David Bohm, anglický profesor a fyzik. Na základě přesných výpočtů potvrdil existenci nejméně dvanácti rozměrů, ve kterých se odehrává naše skutečnost. Provedl i pokus, který ukázal, že něco zcela fyzického přestane být viditelné.


Zmizení kapky inkoustu.


Představme si dva cylindry, jeden ve druhém, mezi které vlijeme olejovitou tekutinu, například glycerin. Když jeden z cylindrů roztočíme, glycerin se také dostane do vířivého pohybu. To představuje náš rozměr (naši realitu). Nyní dáme do glycerinu kapku inkoustu. Ta se postupně roztáhne na tenkou nit, až přestane být viditelná. Nikdo a nic nedovede objevit přítomnost inkoustu a přesto tam je. (Zrovna tak je tomu s éterickou, “duchovní“ energií - Vědomím, které prostupuje každou bytost i veškeré fyzické předměty, čili naprosto celou fyzikální realitu - a nejen tu). Když pomalu změníme směr otáček cylindru, nejprve se objeví ztenčená nit a potom postupně celá kapka inkoustu. Pro nás tedy bude přístupná pouze pod podmínkou, že najdeme způsob, jak ji navrátit do světa, který dokážeme vnímat.


Souhlas ze záhrobí.


Pokud je tedy možný pohyb hmoty za hranice viditelnosti a její návrat, nic nepřekáží tomu, aby se to dělo i s naším vědomím. Pod podmínkou, že je po celý čas „v jednom kuse“. Že je to možné dokazuje případ třináctiletého chlapce, jež jedenáct dní v nemocnici umíral. Přestože podléhal těžké nehodě, po celou dobu logicky myslel a hovořil. Po jeho smrti (při pitvě), byli lékaři šokováni. Ukázalo se totiž, že po nehodě nemohl „fungovat“, jelikož byl napaden velkým abscesem a oddělen od míchy. Co tedy mluvilo a myslelo? O dva roky později se stal podobný případ mladému zemědělci. Jeho mozek a mozeček byly zcela zničeny ve fyzickém slova smyslu. Navzdory tomu pacient nejen hovořil, ale i logicky myslel, dokonce požádal, aby ho na dva dny propustili z nemocnice, aby si mohl uspořádat všechny své věci. Hned po návratu z propustky zemřel. Tyto případy, popsané významnými lékařskými gremi, přivedly jiného badatele „putujícího vědomí“, neurologa Waltera Greyho, k trochu hrůzostrašnému experimentu. Vytvořil skupinu z nevyléčitelně nemocných pacientů, kteří byli elektrodami připojeni k monitoru a naučil je, jak svou myslí monitor zapnout. Předpoklad badatele byl takový; jestliže po smrti mozku vědomí dále existuje, bude toto vědomí moci zapnout monitor a to i jakmile činnost mozku (registrovaná přístroji) zanikne. Po smrti pacientů se ukázalo, že po úplném zániku vln na elektroencefalografu, na příkaz „zapni monitor“, jej „nějaká“ energie opravdu zapnula. Tím tato energie vědomí o sobě dala vědět z jiného rozměru. Doktor Grey nám odhalil, že to může být poslední pozdrav vědomí za závojem „nicoty“, které nám dává vědět, že odchází pouze fyzická schránka a že vědomí, které po ní zůstává, může být využité i na vyřízení zcela přízemních věcí.




Ohlášená smrt.


Kapitán Frederick Marryat, velitel lodě amerického vojenského námořnictva, brázdil nekonečné obzory oceánu, když jedné noci vstoupil do jeho kajuty někdo bez zaklepání. Ukázalo se, že to byl jeho bratr. Než se ho kapitán stačil zeptat, kde se tam vzal, slyšel: „Frede, přišel jsem ti říci, že již nejsem mezi živými“. Potom se postava rozplynula. Kapitán okamžitě sáhl po lodním deníku a všechno pečlivě zapsal, nezapomněl ani na datum a přesný čas události. Po návratu na pevninu se dozvěděl, že právě tehdy jeho bratr při dopravní nehodě zahynul. Odpůrci teorie samostatného vědomí, nezávislého na biologické existenci namítali, že zmíněné případy mohou být pouze projevem „nejobyčejnějšího“ telepatického kontaktu. Osoba, která umírá násilnou smrtí, myslí na někoho blízkého. Tato myšlenka se dostane do mozku žijícího a tak mu umožňuje přijmout zprávu, ale současně ho „přinutí“ vytvořit si na chvíli obraz postavy. Bylo by to pochopitelně možné, kdyby nebyly stovky takových případů, jaké se staly například Henrymu Purdymu z Anglie.


Noční putování. Jedné letní noci se Henry najednou probudil a u okna spatřil postavu vlastní manželky. Dívala se na něho a vůbec se nemínila vrátit do manželské postele. Henry mimovolně sáhl rukou tam kde měla ležet, ale ona tam ležela. Spala a zřejmě vůbec nevěděla o svém rozdvojení. Jiná příhoda se stala paní Olivii Sennergové. Zdálo se jí, že vidí sama sebe v novém domě ve Švédsku. Dům se jí líbil a tak se rozhodla v něm žít. V tomto „snu“ byl ale jeden problém, majitelka domu před ní neustále utíkala. Stejný „sen“ se jí zdál několik měsíců. Po dvou letech přeložila firma paní Sennergovou do Švédska a již před tím ji tam pronajala od jisté ženy dům. První setkání obě ženy šokovalo. Olivie hned poznala ženu ze svého několikaměsíčního „snu“ a majitelka domu zas poznala „ducha“, který její dům jistou dobu v nočních hodinách navštěvoval. Podle názoru fyziků, z pohledu kvantové fyziky na tom není nic divného! Jestliže existuje nezávislé vědomí (vesmírná, éterická energie - duchovní podstata všeho v existenci), pak se musí pohybovat v nadprostoru všech dvanácti rozměrů, kde neexistuje nic takového jako minulost a budoucnost. Tam ke všem událostem dochází „zde“ a „nyní“. Proto mohla Olivie Sennergová (nic o tom vědouc), navštěvovat svoje budoucí bydliště. Putování našeho vědomí mimo hmotu, čas a prostor, ještě za fyzického života, je tedy zcela racionálním vysvětlením nesmrtelnosti!
Obrazek