Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kolik váží Duše ?

16. 8. 2008

Psychiatr George Richi nikdy nepřikládal mnoho důvěry pověstem pacientů o jejich putování v jiném rozměru, ve stavu klinické smrti nebo ztráty vědomí. V prosinci roku 1943 se ale dostal se srdeční mrtvicí do vojenské nemocnice v Texasu, kde on sám též upadl do klinické smrti. Tam si v tomto stavu uvědomil, že se dívá na své fyzické tělo, které leží na nemocniční posteli. Snažil se to oznámit lékařům, kteří ho chtěli zachránit, ale oni mu nevěnovali pozornost. Proto chtěl jednoho chytit za ruku, ale bez výsledku. Běžel tedy přes nemocniční chodbu, aby našel někoho, kdo ho uvidí. Bez potíží pronikal zavřenými dveřmi a zdmi. Běhal po rozlehlé budově, pokoušel se zastavovat lékaře, zdravotní sestry a pacienty, ale nikdo ho neviděl. Takový měl alespoň dojem. Později se ukázalo, že několik osob vidělo běžícího pacienta, ale nikdo se s ním nemohl dorozumět.


O několik let později byl Dr. Richi iniciátorem bádání jevů života po životě. V jeho šlépějích pokračoval známí chirurg Dr. Raymond Moody, který ale jen popisoval tyto nezvyklé jevy. Teprve jeho nástupci se soustředili na podrobnější bádání. Začali ověřováním zda vědomí, osvobozené od těla, dovede samostatně existovat nebo je to pouze efekt fantazie lidského mozku. Nejprve zvrátili tvrzení, že je to pouze dojem jako by se procházelo úzkým tunelem během klinické smrti.


Tvrdilo se (zdůvodněné kdysi britskými psychiatry), že to jsou jen vzpomínky na procházení úzkou dělohou, při rození se na svět. Ve skupině zkoumaných osob, které přežily klinickou smrt, bylo 38 lidí, kteří se narodili císařským řezem.


V jejich mozku tedy nemohl zůstat dojem průchodu úzkou dělohou, avšak na hranici „nebytí“ přesto viděli tunel (světelná - “optická“ vlákna, jež propojují jednotlivé úrovně bytí, od centrálního slunce vesmíru, až po náš svět)!


Rovněž byla vyvrácena stará teze vysvětlující pocit blaha u lidí, jež se vrátili z „druhé“ strany. Protivníci života po životě tvrdili, že je to předzvěst přicházející epilepsie. Následnice bádání Dr. Richiho prokázala, že zkoumaní lidé nikdy epileptiky nebyli a že k tomu ani nikdy neměli sklon. Tím vyloučili všeobecné mínění, že mozek vytváří radostné obrazy, které jako narkotikum zpříjemňují umírání.



Různé kultury, stejné prožitky.

Pokud by tomu tak bylo, pak by se vzpomínky z chvilkového pobytu v „zásvětí“ od sebe lišily, dle kultury, zvyků a obyčejů těch, kteří je prožili. Výzkum však ukazuje, že v sedmdesáti odlišných etnických kulturách jsou vzpomínky na „zásvětí“ stejné. Skupina švédských lékařů konstatovala, že v našich mozcích musí existovat nějaká částice „samostatného“ vědomí (plazmatická - éterická energie vědomí), která má v sobě zakódováno něco univerzálního, co nepodléhá žádným vnitřním vlivům.


Celková zkoumání lidského mozku a v něm probíhajících procesů (pomocí počítačové tomografie), přinesly důkazy, že naše mysl (nikoliv mozek) je jistým druhem holografického biopole (které není vůbec závislé na hmotě, času a prostoru). Toto pole se zcela nezávisle na fyzické sestavě mozku rozprostírá v jeho nitru, přičemž stále mění svou polohu. Jakoby mozek pro něj byl pouhým prostředníkem, pro kontakt s fyzickým světem (realitou).


„Hologram vědomí“ činí dojem nezávislého „občana“ ústřední nervové soustavy, jenž může fungovat i tenkrát, když mozek je vážně fyzicky poškozen nebo je již od narození “nejistý“ - fyzicky zdeformovaný. Pokud „hologram vědomí“ funguje jako něco nezávislého, jako by měl vlastní energii (éterickou - duchovní podstatu) a dá se registrovat speciálním zařízením, pak zřejmě má i svou hmotnost. Tak uvažovali Švédové a rozhodli se učinit to, co již v roce 1926 udělal americký lékař William Mc Dougali z Massachusetts, a sice vážit umírajícího člověka.



Tajemná Plazma mysli.

Právě 50 let po experimentech Mc Dougala začali v jedné švédské nemocnici zkoumat mozky pacientů opouštějících fyzický svět. Zjistilo se, že ihned jakmile speciální zařízení přestalo zaznamenávat přítomnost „Hologramu vědomí“, snížila se hmotnost umírajícího (v každém z jednotlivě sledovaných případů), přesně o 21 gramů! (Vážili se i s postelí).


Zjistilo se, že ve chvíli skonu, během několika milisekund, se mozek zaktivuje a začíná tento tajemný hologram vytlačovat. To bylo tak šokující, že po létech urputných diskusí berlínský lékař Dr. Martens Becker opakoval švédský experiment, jen s tím rozdílem, že použil nejmodernější, neobyčejně citlivou elektronickou váhu.


U dvou tisíc zkoumaných umírajících pacientů však byl výsledek stejný: ve chvíli smrti ubylo 21 g. Nyní bylo nutno vyzkoumat, zda náš mozek (vůle) může donutit „Hologram vědomí“, aby opustil lebku a zda je možno změnit myšlenkovou (éterickou - “duchovní“) energii na hmotu.


K experimentu bylo použito médium, norský chemik kubánského původu, Carlos Verenz. Za přítomnosti sedmnácti lékařů a dvanácti profesorů různých oborů vědy, měl ze sebe vydat hmotnou plazmu mysli. Byla důkladně zkontrolována místnost ve které byl uskutečněn experiment, bylo zrentgenováno jeho břicho a ústní dutina, aby se vyloučila úschova něčeho. Médium pak bylo zapojeno na zvláštní aparaturu, která zaznamenávala každé jeho hnutí.


Po téměř tříhodinovém soustředění Nor upadl do podivného transu a aparatura zaregistrovala, že jeho mozek přestal fungovat. Teplota těla média poklesla na 32 stupňů Celsia a jevilo se, že nastává klinická smrt. Když byl posléze záměr přerušit experiment, z obavy o zdraví muže, z jeho úst se začala linout bílá „stuha“ a začala se na vzduchu formovat v něco, co vypadalo jako nepovedená postava (krystalizace - zhmotňování myšlenkové - “duchovní“ energie). Po několika vteřinách se hmota rozplynula ve vzduchu, přičemž Nor ihned nabyl normální vědomí.


V roce 1997 těmto výzkumným institucím již nebyly poskytnuty finanční prostředky. Proto tento experiment již nabyl opakován a protokol o něm, podepsaný všemi přítomnými, „zmizel“ někde mezi Švédskem a Německem. Možnost zhmotnění vědomí naším mozkem se přes vykonané experimenty stále jeví jako fantastická.
Obrazek